Osobní vozy CP

V letech 1948 až 1949 bylo od švýcarského výrobce Schindler-Waggons dodáno 61 vozů v modifikacích 8 vozů 2. třídy, 9 vozů 2. třídy se zavazadlovým oddílem, 4 vozy 3. třídy se zavazadlovým oddílem a 40 vozů 3. třídy. V roce 1958 byla 2. třída přeznačena na 1. třídu, 3. třída na 2. třídu.
Poslední vozy byly z pravidelného provozu vyřazeny na počátku 21. století a byly odstaveny, v provozu zůstalo pouze několik vozů pro historické vlaky. V roce 2017 začala postupná reaktivace některých dlouhodobě odstavených vozů pro nasazení na vlacích na trati Douro (Porto - Pocinho). V současné době se jedná o jedny z nejstarších vozů v pravidelném provozu na evropském kontinentu.

Nejvýznamnějším dodavatelem kolejových vozidel pro CP se v druhé polovině 20. století stal domácí výrobce Sorefame (Sociedades Reunidas de Fabricações Metálicas). Kromě osobních vozů byly ve výrobním programu i elektrické jednotky a lokomotivy. Charakteristickým znakem produkce Sorefame bylo vnější obložení skříně nerezovými plechy, pro jejich svařování byla pořízena licence americké firmy Budd Co.
V letech 1959 až 1975 Sorefame dodal v několika sériích a v různých modifikacích celkem 334 vozů, jejichž konstrukce byla částečně inspirována francouzskými vozy DEV Inox. V původním provedení je dosud (2022) v provozu několik vozů A 10-69 a B 22-40, pro služební účely se používá ještě několik bývalých zavazadlových vozů 92-69. Některé vozy byly po vyřazení prodány do Argentiny, některé vozy jsou dosud odstaveny jako rezerva v Portugalsku.
V 90. letech bylo 45 vozů důkladně modernizováno pro použití ve vlacích Intercity. V roce 2016 byla oznámena modernizace dalších 25 vozů na úroveň vozů modernizovaných v 90. letech, k tomu ale zatím nedošlo.

V roce 1985 byla v Sorefame vyrobena série 58 vozů, která byla licenční verzí vozů Corail pro SNCF (licence Alsthom), avšak skříň byla z nerezové oceli po vzoru dříve vyráběných vozů Sorefame (licence Budd).